Jak ukulele dobylo svět

Ukulele sice je spojeno s Havají, ale jeho geografický původ směřuje odjinud: na tichooceánský ostrov jej přivezli Portugalci. Havajané z něj byli úplně paf a celá Havaj se postupně zahalovala do radostných tónů. Jenže po pár letech začal být ostrov pro ukulele malý. Chtělo zamířit výš, okouzlit celý svět! Zejména jedno konkrétní ukulele se vzbouřilo ze všech nejvíce a už dále nemohlo krotit svého dobyvatelského ducha a vznešené ambice. Jeho jméno bylo... Ukuleon Nylonarte.

Ukuleon operoval s jasnou vizí, jak ovládnout svět, a začal sestavovat udatnou armádu, která za vždy pozitivního naladění nakonec lidstvo opravdu uchvátila. Tohoto vítězství se podařilo dosáhnout najmě díky klíčovým charakteristikám a osobnostním rysům ukulele. Nepřekvapivě se tyto vlastnosti – původně tak efektivně aplikované v dobyvatelském kontextu – následně staly i hlavními důvody, proč si ho miliony lidí po celé zeměkouli nakonec tak oblíbily.

V první řadě se prokázalo, jak markantní výhody můžou přinést proporce ukulele. Ve vojsku se jeho kompaktnost ukázala jako nekonečně užitečná. Uku se vešlo absolutně do všech možných i nemožných míst a navíc v prakticky neomezeném počtu. Tudíž se během tažení dařilo šetřit penězi i místem na stanech, postelích, lodích či válečných vozech. A když došlo na útok, vměstnalo se do jednoho křoví až nečakané množství ukuleláků! Nepřítel proti takové přesile neměl šanci. A tato unikátní kompaktnost a “všudevešlost” je i dnes důvodem, proč si jej lidé vybírají jako svého muzikantského souputníka životem. Vejde se do batůžku i do přeplněné garsonky a když jej třeba pověsíte na zeď, neurve vám omítku (a nebo jen trochu).

Ukuleon nemusel vymýšlet žádné zapeklité dobyvatelské strategie. Moc dobře si uvědomoval už od samého začátku, v čem spočívá největší síla ukulele: v jednoduchosti. Čtyři struny, žádné dráty, extra snadné akordy. Tímhle trojlístkem hravě porazilo ostatní armády a podmanilo si i civilní obyvatelstvo všude, kam přišlo. A co víc, občas k omámení stačily třeba i jen čtyři stále opakující se akordy.

Kromě klasického souboje zblízka ukulele hravě zvládalo i další druhy boje: tzv. útok á la prak, kdy se na nataženou strunu natáhla kupříkladu plesnivá mandarinka; jako efektivní se ukázaly i taktika vystřeleného ladícího kolíku, natažení nepřátel na hmatník nebo mučení válečných zajatců pozitivními tóny. A jak bylo ukulele verzatilní v boji, stejně tak všestranně se projevilo i v míru: doteď s přehledem zvládá skoro každý žánr a libovolnou píseň, a také padne snad do každé ruky.

Pro dobyvatelské účely přišla vhod snadná údržba ukulele a z toho vyplývající permanentní připravenost k akci. Uku nikdy nevyžadovalo dlouhé přípravy, nepotřebovalo na sebe oblékat žádnou zvláštní výstroj, zdlouhavě se ladit, přehnaně čistit nebo se nějakým způsobem nabíjet a dobíjet. Prostě vždy ready. Ať už k boji, nebo ke hře.

Neměli bychom opomenout ještě jeden zdánlivě banální detail: když už dobývat svět, tak ve stylu! Tzv. warpaint neboli válečná barva mívá účel obvykle maskovací nebo zastrašovací. V případě ukulele se obě tyto funkce skloubily do jedné. Plus je tu funkce lákací, kdy nápaditými barvami lákalo a dosud s úspěchem láká nedotčené muzikanty svými neotřelými barvami a ornamenty.