Některé kytary sice při svém uvedení komerčně neuspěly, ale s odstupem času alespoň dostaly cenu útěchy v tom, že předběhly svou dobu. Tak jako se to stalo neobvyklé elektrické kytaře SC500N od japonské značky Ibanez z roku 1998, která zaskočila hudebníky nylonovými strunami a piezoelektrickými snímači. Kvůli nevalným prodejním výsledkům se ale vyráběla pouze do roku 2000. Nylonové struny na elektrické kytaře ale neřekly svoje poslední slovo. Reinkarnaci zažily v roce 2022 s TOD10N, signature modelem Tima Hensona. Ten si v zastavárně pořídil právě SC500N a dokázal chlápky z Ibanezu přesvědčit o tom, že když pár věcí vylepší a dají nylonkám další šanci, kytarový svět to nadchne. Měl pravdu.
Navzdory tomu, že značka Fender po desetiletí udává rytmus celému kytarovému trhu, jsou oblasti, kterým se americký výrobce vyhýbá. Jednou z takových sfér jsou superstraty. Roku 1985 Fender představil model Performer, jehož úkolem bylo ukázat ostatním výrobcům tehdy začínajících a nesmírně populárních superstratů, že “Fender může taky”. A že může líp. 24 pražců a floating tremolo, to je na Fender skutečně něco neobvyklého. Místo očekáváného úspěchu se ovšem Performer dočkal velmi vlažného přijetí, které o rok později vyústilo v zastavení výroby.
Jepičí, konkrétně dvouletý život měl i model Corvus z továrny Gibsonu. Marketingové slogany jej tehdy vyzdvihovali jako “nástroj, který odvážně zní i vypadá”, ale zoufale slabé prodeje následně ukázaly, že tohle se Gibsonu vůbec nepovedlo. Mezi hudebníky se Corvus dočkal úplně jiného označení, které si za rámeček v Gibsonu asi nedali: “otvírák na konzervy”. Stojí za tím samozřejmě jeho bizarní tvar, jenž měl připomínat havrana v letu (neboť “corvus” znamená ve španělštině “havran”). Nepomohla ani úprava snímačových konfigurací, od čehož si Gibson sliboval mnoho. O pár let později se kytara objevila ve hře Guitar Hero, ovšem ani to ji na výsluní nevrátilo. Nicméně se z ní stala raritní věc a zajímavý sběratelský kousek.
I tenhle model od Fenderu se chtěl svézt na populární vlně heavy metalových kytar s ostrými ploutvemi a drsným zvukem. Už o prvního pohledu je jasné, že tady Fender dýchal na záda proslulému “véčku” Gibsonu nebo kytarám Jackson, ale kvalit svých konkurentů bohužel nedosáhl. Legendární výrobce totálně pohořel (nepomohlo ani zlevnění a přesunutí pod sesterskou značku Squier) a po pouhém roce byla výroba ukončena. Dnes už kytaru seženete jenom mezi sběrateli.
Čtete dobře - synťákový velikán Moog podnikl v roce 2008 odvážný pokus vstoupit do kytarového světa. A nasadil laťku hodně vysoko: kytara E1 se pyšnila devíti(!) inovativními patenty, speciálně designovanými snímači a elektronikou a exotickými materiály. To všechno se promítlo do ceny, která se blížila téměř 90 000 Kč. Cena byla ale jen jednou z příčin, proč tahle kytara komerčně pohořela. Tou druhou byla praktická stránka. Nepřekvapivě hodně čerpala E1 inspiraci z moogovského zvuku a byla tak charakteristická jistou syntetičností, možná až umělostí. Ačkoliv, co jedni považovali za příliš, bylo druhými adorováno jako progresivní a odvážné. Ze všech předností kytary zmiňme například možnost v podstatě nekonečného sustainu, což se dalo skvěle využít v experimentální hře nebo při sólech, nebo také působivé možnosti efektů či externích připojení. Veřejnost se nicméně shodla na tom, že tohle není kytara, po které byste běžně sáhli, ale spíše zdroj neobvyklých zvuků nebo hračička pro živá vystoupení. Dnes se dá už sehnat pouze tak, že si ji objednáte přímo od Moog.