Multiscale kytary a baskytary: divná móda nebo nástroje budoucnosti?

Jeden by si myslel, že to je výdobytek moderní doby, ale to vás musíme vyvést z omylu. První multsicale kytary se objevily už koncem 19. století. Dalších sto let se pak akustické kytary tohoto typu tu a tam objevovaly, ale měly cejch raritních nástrojů, na které hrálo minimum kytaristů a které bylo prakticky nemožné sehnat na běžném trhu. To se změnilo až teprve nedávno, kdy se tyto instrumenty staly chloubou a důležitým produktovým lákadlem mnohých značek, jako třeba Dingwall, Spector nebo Ibanez. Multiscaly jsou pořád spíše vzácností, ale těší se čím dál větší pozornosti i oblibě. Proč tomu tak je? Co je na nich vlastně tak unikátního, jiného a atraktivního?

Kouzlo multiscalů spočívá v menzuře. Ta je alfou a omegou toho, jak kytara zní a vypadá. Pro pořádek si připomeňme, že menzura je délka chvějící se struny, tedy části, která je napnutá mezi kobylkou a nultým pražcem. U multiscale instrumentů má každá struna svou vlastní menzuru a platí, že ta nejtenčí struna má menzuru nejkratší a všechny ostatní struny ji mají postupně delší a delší. Častá menzura u standardních baskytar je tak třeba 864 až výjimečně 890 mm, zatímco u multiscale je to třeba i přes 900 mm a takový Spector NS Dimension HP 5 se může pochlubit menzurou 940 mm. Toho, že čím delší jsou silné struny, a čím kratší jsou jsou naopak tenké struny, tím jasnější a definovanější zvuk vzniká, si lidé všimli už dávno. Když třeba otevřete víko klavíru, tak zjistíte, že v sobě schovává právě promenádu delších a kratších strun; podobně funguje i harfa. Čím delší struny, tím hlubší tóny. A obráceně. Takže stačilo jen přenést tento koncept na kytary.

Jaké výhody takovéto konstrukční řešení nabízí? Obrovské! Tak začněme třeba tím, že i ty nejhlubší tóny zní na multiscalu méně "zabláceně" (doporučujeme zkouknout poslední video níže). Na běžných kytarách, a zejména basách, se někdy se tyto nízké tóny dokonce tak zablátí, že se jejich tóny (zejména v mixu nebo při živém vystoupení) snadno ztratí. První super výhoda multiscalek je tedy jasná: všechny tóny, kdekoli a na jakékoli struně, mají jasný, výrazný a pevný tón, který si udržují i při podladění. Dobrá intonace bývá obzvlášť při nižším ladění problém, ale tady... žádný problém! Proto jsou tyto kytary nesmírně oblíbené v metalové hudbě. Jasné a pevné tóny jsou zásluhou dobrého ladění a to je právě další výhodou těchto kytar: spolehlivé a extra stabilní ladění. Toho multiscaly dosahují právě tím, že mají struny různou menzuru. Což vytváří ideální napětí, které setrvává i při bendingu strun a přeladění do jakékoli tóniny.

Výrazným prvkem multiscalů jsou skloněné (aka "vějířovité") pražce, které jsou ergonomičtější, než u klasické kytary. Ruka se dostává do správnějšího úhlu, nástroj a tělo jsou v mnohem pohodlnějším, přirozenějším spojení, které si milovníci multiscalů nemohou vynachválit. Malým zádrhelem je ovšem to, že ve vyšších polohách je hraní (hlavně akordů) trošku obtížnější. Tam je nutné ruku vhodně "vytočit" a prsty si na některé manévry musí navyknout. Vypracovat tento zvyk je ale záležitostí několika málo dní.

A nevýhody? Největším mínusem těchto kytar je jejich cena. I ta levnější multiscale kytara je zhruba stejně drahá, jako standardní kytara nižší střední třídy, tedy něco kolem dvaceti tisíc korun. Očekává se ovšem, že s přibývajícími zájmem o tyto nástroje bude pořizovací cena klesat. V neprospěch multiscalů také může hrát jejich vzhled. Ten je prostě všelijaký, jenom ne obyčejný a rozhodně se netrefí do vkusu každému. S čím dál větším výběrem si ale dokáže najít to své i ten nejkonzervativnější hudebník :).

Jak to tedy s multiscaly bude? Skončí v propadlišti kytarových dějin? Zatím to vypadá, že rozhodně ne! Skvěle si totiž dokáží poradit se vším, co je na "klasických" kytarách více či méně problematické a hru ještě o level výš posouvají. Takže abychom odpověděli na otázku v úvodu: ano, jsou možná trochu divné, ale jsou cool a budoucnost... ta jim patří. A rozhodně nejenom v metalové muzice.